V totalitním režimu jsem žila pouhých 7 let. A protože měl můj dědeček francouzské občanství a nikdo z mé rodiny nebyl “ve straně”, měli jsme doma občas veselo. Třeba k nám chodili zvláštní pánové, kteří se mých rodičů pořád na něco vyptávali.

Můj děda pravidelně navštěvoval (pro mě divnou) místnost, kde se ho cizí lidé také stále na něco vyptávali. Moje máma chodila do továrny řezat koberce, i když měla vystudovanou Právnickou fakultu. Často se u nás doma šeptalo, zavíraly se dveře, a také se občas popíjelo, aby se všechna ta bezmoc otupila.

Pamatuji si, jak jsme 17. listopadu  koukali na televizi, babička žehlila a brečela. A já jsem v těch sedmi letech nechápala proč. Jenom jsem něco cítila, že se něco děje. Když na tohle všechno koukám o třicet let zpátky, musel to být pro dospělou generaci neuvěřitelný pocit. Úleva, ale možná i obava. A co bude teď? Je to stejné, jako když vás po tolika letech pustí z vězení.

Dokážeme teď svobodně žít? A jak budou naše dny vypadat, když náš život nebude nikdo řídit?

Svoboda má pro mě osobně obrovskou cenu. Ale ten vztah k ní se budoval po mnoho let. Nejdříve jsem ji vnímala jako možnost cokoliv říkat, projevovat se. Dávala mi také možnost se volně hýbat, poznávat nové.

Dnes ve mně vyvolává svoboda pocit obrovské zodpovědnosti. Jsem si naprosto jistá, že nám svoboda sice umožňuje vše říkat, dělat a projevovat se podle svého. A v tom může být i určité úskalí.

Svoboda vyžaduje, abychom na sobě pracovali a uměli se v ní pohybovat. Mohu se svobodně projevit, ale jaké následky budou mít má slova? Umím skrze svoji řeč motivovat, konejšit… nebo ubližovat a destruovat?

A tak je to ve svobodě se vším. Dává nám MOŽNOSTI a vyžaduje od nás ZODPOVĚDNOST.

A to jsou ctnosti, které se musíme učit.

Přeji vám všem, abyste měli vůči svobodě pokoru. Byli za ni vděční, a zároveň se zamýšleli nad tím, jak ji můžeme využít. Pro sebe, ale i pro vaše okolí a společnost celkově.

Mějte se báječně!

Vaše

Lenka Černá