Ano, je léto. A k němu patří volno, dovolené, radování se na slunci a u vody. Jenže, i v letním období se nám může stát, že se sami se sebou necítíme dobře. Náhle přijde únava, letargie a pocity zmaru. V reálném světě k depresi důvod nemáte, ale nedokážete svoji mysl i tělo vybičovat k pozitivním myšlenkám a aktivitě. Jak se tedy dostat z náhlého splínu?

Co všechno nemám a co bych měl/a udělat?

Najednou máte pocit, že nejste tak dobří, jací byste měli být. Vaše tělo není tak dokonalé, měli byste více pracovat, více cvičit, méně jíst, být lepší mámou nebo tátou, dřít více na své fyzické kondici… Náš mozek je v tomto ohledu skutečně geniální a dokáže nám do našeho vědomí naskládat obrovské množství negativ, které nás totálně paralyzují a znemožňují nám radovat se ze života. Já si vždy kladu otázku, do jaké míry jsou tyto argumenty pravdivé? A mají reálný základ?

Pokud se dostanete do takového stavu, kdy sami od sebe posloucháte, co všechno je špatně, zastavte se. Nesnažte se tento vnitřní stav násilně přebít prací nebo ignorací. Buďte k sobě naopak ohleduplní a zkuste se raději orientovat na to, co všechno ve svém životě již máte a na co můžete být pyšní. Když se budete soustředit na negace, ještě je posílíte. Zkuste pravý opak. Napište si na papír, co všechno jste v životě dokázali a u každé položky se zastavte, prožijte si vděčnost. Právě emoce vděčnosti likviduje pocit toxické nespokojenosti v přítomnosti.

Jsou to „jen“ emoce

My lidé se s našimi emocemi ztotožňujeme a neumíme s nimi pracovat. Ve stavech, kdy je vám totálně pod psa, s vámi emoce cloumají, respektive, vy se jimi necháváte ovládat. Není lepší si uvědomit, že každá emoce je pomíjivá a není zapotřebí jí dávat takovou pozornost? Dnes možná cítíte smutek nebo beznaděj, ale zítra už takové emoce cítit nebudete. Prostě přijměte, že je teď prožíváte, ale zároveň si uvědomte, že všechno je pomíjivé. A i když je dnes zataženo, zítra bude jasná obloha. Můžete také zkusit své emoce pouze pozorovat z takzvaného emočního posedu, což znamená, že od nich poodstoupíte. Buďte více pozorovatelem a nenechte váš mozek, aby vás zatáhl do hlavního dějství. Vy nejste emoce. Oddělte je od sebe a pozorujte.

Je to všechno na h…o!

Věřím, že tento stav zažil každý z nás. A přepadne občas i mě, přesto že se sebou pracuji již mnoho let. Já osobně se tedy v takových dnech zastavuji a ptám se sama sebe: “A co pro sebe dnes, Leni, uděláš hezkého”? Snažím se v takových chvílích orientovat na to, co přinese mé duši i tělu příjemný prožitek, a většinou se snažím vykašlat na všechny povinnosti. Dobře vím, že když se budu snažit pracovat, stejně do svého tvoření vložím špatnou energii. Tak raději zaklapnu počítač a dělám něco pro sebe. Vím, že si to někdy člověk nemůže dovolit, ale věřím tomu, že každý z nás si na sebe může najít alespoň chvíli času. A dopřát si činnost, která mu dělá dobře. Jaká dělá dobře vám?

Dýchej, hlavně dýchej!

Když je člověku úplně nejhůř, může ho zachránit i tak banální věc, jeho vlastní dech. Někdy i pár hlubokých nádechů a výdechů pomůže k tomu, že se orientujeme na přítomný okamžik a zklidníme náš fyzický i mentální systém. Můžete se při dýchání podpořit afirmací, která mně osobně skutečně zabírá: “S každým výdechem odchází s mého těla i života vše negativní. S každým nádechem čerpám lásku, světlo a radost:”

Věřte mi, že i stavy totální beznaděje a deprese mají svůj konec. Snažte se v takových dnech orientovat na pocity vděčnosti a koncentrujte se na tady a teď. Jděte do přírody, dýchejte a přijímejte i to, že každý den není posvícení. Uvidíte, že zítra zase bude svítit slunce.