Téma dnešního článku v sobě nosím už dlouho. Kdykoliv jsem ale zasedla ke psaní, zmocnil se mě pocit paniky. Protože právě tohle téma je tak široké, citlivé a dá se na něj pohlédnout z tolika stran. Rozhodla jsem se, že s vámi budu sdílet svůj osobní pohled dívky, která je dcerou a má své milující rodiče. Zároveň ale i ženy, která si v praxi vyslechla snad tisíce příběhů o tom, jak moc bolestivý a zraňující vztah to s našimi rodiči může být. Upřímně vám také píšu, že mnoho situací v mé rodině nebylo vůbec jednoduchých, na druhou stranu… povyrostli jsme díky nim úplně všichni a stále rosteme. V dnešním článku vám tedy předkládám mé vlastní myšlenky, které s vámi mohou souznít, ale také ne. I to je v pořádku.

Ano, jsme si těmi největšími učiteli

Věřím tomu, že naše duše si svoji budoucí rodinu vybírá ještě před narozením. Aby se něčemu naučila, pochopila a povyrostla. A tak jsem i já v určitý moment přemýšlela, proč jsem si vlastně mé rodiče vybrala? V čem jsou mými největšími učiteli a co je v mém životě to klíčové téma, které potřebuji pochopit a zpracovat? Vypozorovala jsem, že jsou to právě ty nejvíce zraňující momenty, které mě učí hlubšímu sebepoznání. Tam, kde jsem prožila největší zranění, bylo i nejvíce drahokamů. Právě díky nim jsem více pochopila sebe i to, jaká jsem a co v životě chci. Moji rodiče mi jen ukázali cestu. A věřím tomu, že to tak funguje i naopak. My děti jsme pro ně také učiteli. Ne nadarmo se extrovertům rodí malí introverti a těm, kteří chtějí kluka, se rodí holčičky.

Dělali a dělají to nejlepší, co umí

Možná si už roky lámete hlavu nad tím, proč se k vám otec choval tak necitlivě a neuměl vám projevit ani špetku lásky. Jeho forma chování vám stále nedává žádný smysl a cyklíte se v destruktivních myšlenkách, které vám způsobují pocity zmaru, viny, vzteku, nenávisti, smutku… Zkuste se teď na své rodiče podívat z neutrální pozice, jako byste nebyli jejich dětmi. Jen nestrannými pozorovateli. Jaké oni měli dětství? Jak se k nim chovali jejich rodiče a co jako děti mohli prožívat? Když pochopíte své rodiče na lidské rovině jako osobnosti, které mají svůj vlastní příběh, snáze porozumíte tomu, proč se určitým způsobem chovali i k vám. Možná budete muset odhodit své ego a všechna zranění, výsledek je ale nesmírně léčivý. A věřte mi, oni dělali i dělají to nejlepší co umí. Kdyby věděli, jak to dělat lépe, své chování změní, nemyslíte?

Přijímejte je takové, jací jsou

Pořád dokola hučíte do svých rodičů, že by měli změnit jídelníček, více se hýbat nebo změnit své přemýšlení? Ano, vy dobře vidíte, že jejich současná forma chování je pro ně destruktivní. Možná jste sami vědomí, svůj život jste změnili a teď chcete celou tu pravdu předat i těm, které milujete nejvíce. Ouha, zde je kámen úrazu. Asi jste si už všimli, že rodiče od vás myšlenky neradi přijímají a i když si vás vyslechnou, jedou si stále po svých kolejích. Teď vám napíšu jednu pravdu, která vás možná zabolí, ale zároveň vás vysvobodí. Nejste tu od toho, abyste své rodiče měnili. A také jejich kořenové nastavení s 99% pravděpodobností sami nezměníte. Můžete je navést (dát jim kontakt na dobrého terapeuta, vyživového poradce… :), ale to oni sami musí chtít a také si musí najít svojí vlastní cestu. Čím více na ně budete tlačit, tím více se budou uzavírat. Tak přestaňte vytvářet nátlak a naučte se je přijímat takoví, jací jsou. Milujte je už teď, i když na nich vidíte spoustu chyb i nezdravých vzorců. Vy jste jejich dětmi, nikoliv kouči nebo terapeuty.

Uvolněte destruktivní emoce

Nevěřili byste, kolik nahromaděných destruktivních emocí v sobě vůči našim rodičům nosíme. Jsou roky stará, protože se nám do našeho systému otiskla před mnoha lety, ještě když jsme byli malými dětmi. Bohužel, většina z nich je uložena v našem podvědomí, je zašpuntována v našem energetickém těle a tiše zde čeká na to, až je jednou odšpuntujeme. Každá potlačená emoce znamená z dlouhodobého hlediska nemoc, takže je možná na čase, abyste své zdánlivě spící negace, probudili a ventilovali ven. V případě vzteku je velice prospěšná tato technika:

Dejte si před sebe židli a vizualizujte si zde svého rodiče, vůči kterému cítíte vztek. Povězte mu nahlas vše, co vás napadá, buďte v emocích a “pusťte to naplno”. Až skončíte, vezměte si ručník, se kterým začněte mlátit do zdi. Klidně křičte, plačte.. hlavně ať to jde všechno ven. Až budete cítit, že jste vše pustili, lehněte si na zem a nechte doznít všechny pocity.

Pokud cítíte vůči rodičům smutek, dovolte si plakat. Pusťte si třeba film “Pohádky pro Emu”, pro mě osobně to byl skvělý spouštěč pro očistný pláč. Hlavně, ať to jde všechno ven! Léčíte tím sebe, své tělo i svůj současný vztah vůči rodičům!

Úcta a nastavení hranic

Úcta se vytrácí nejen z našich rodin, ale i společnosti celkově. Tato povahová ctnost by ale měla být součástí našeho života i vztahů. A k rodičům bychom se měli naučit chovat úctu. Vím, že to nemusí být jednoduché, pokud jste s rodiči zažili zraňující dětství nebo vám vztah z jakéhokoliv důvodu nefunguje. Ale k úctě můžete dojít v momentě, kdy se naučíte milovat sebe a zároveň přijmete sebe i rodiče samotné bez podmínky. Na druhou stranu, vztah mezi rodiči a dětmi je jako jakýkoliv jiný mezilidský vztah. To znamená, že by zde měla být určitá rovnováha v dávání a braní. Nemyslím nyní materiální, spíše tu energetickou. Velice často se mi v praxi stává, že klienti jsou ochotní pro své rodiče udělat první poslední. Poslouchají své matky v telefonu hodiny, aniž by řekli slovo. Omezují se ve vlastním životě, aby rodiče uspokojili. A to je špatně.

Naučte se ve vztahu k rodičům nastavovat své vlastní hranice. Dobře poznáte, kdy už jdete “přes sebe”, tak se nebojte láskyplně oznámit své mámě nebo tátovi, že máte také svůj vlastní život a nemůžete u nich být tolik, jak očekávají. Právě v oblasti stanovování svých hranic jsou, pro nás děti, rodiče těmi největšími učiteli.

Nepřebírejte za ně zodpovědnost

Byli tu prarodiče, vaši rodiče a jste tu vy. A vy, i když jste již dospělí, jste pořád dětmi svých rodičů. Nemůžete být jejich rodiči a v rodové struktuře jste “níže”. Velice často na naší roli dítěte zapomínáme a stavíme se do role spasitelů, kteří se snaží za své rodiče přejímat zodpovědnost. Je to tak správně? Já osobně si myslím, že není. Tohle téma je úzce spojené s důvěrou, kterou rodičovi podvědomě bereme, kdykoliv za něj zodpovědnost přebíráme. Váš rodič je už dávno dospělý a měl by sám umět si některé životní situace vyřešit (nyní nemluvím o momentu, kdy se stává nemohoucím). Projevte mu tedy důvěru a nepřebírejte za něj zodpovědnost. Vy jste jeho dítě a právě rodič by vám měl dávat pocit bezpečí a určitého zázemí, ať je vám pět nebo čtyřicet. Nemá to být naopak!

A co od-pustit?

S rodičovským tématem úzce souvisí odpuštění, které právě v tomto případě může být velice náročné, pro někoho až nepředstavitelné. Když s mými klienty provádím radikální odpuštění rodičům, bývá doprovázené velkými emocemi, vyčerpáním, ale také nesmírně léčebnými dopady. Zároveň ale podotýkám, že k odpuštění se musíte propracovat a půjde vám provést až v momentě, kdy své rodiče pochopíte na již zmíněné lidské rovině. Pokud jste na odpuštění připraveni, stáhněte si můj audioprogram, ve kterém vás odpuštěním provedu. Když se vám podaří svým rodičům odpustit, dáváte tím sami sobě šanci k tomu, abyste ve svém životě povyrostli a vaše duše mohla jít s lehkostí dále. Pomůžete tak ale i vašemu vzájemnému vztahu, který se většinou po odpuštění změní.

Vím, že tento článek je delší, než obvykle. I teď mě k tématu rodičovských vztahů napadají další myšlenky, ale nebudu se dále rozepisovat. Pokud jich bude více, ráda je pro vás sepíšu. Držím vám všem palce, ať se vám daří s rodiči nalézat rovnováhu a užívat si s nimi vztahu, který ve výsledku může být obohacující i plný lásky a pochopení.