Tento víkend jsem školila nový ročník našich koučů a v neděli jsem cítila, jak se mé hlasivky začínají pomalu a jistě bránit mluvení. Když jsem se v pondělí ráno probudila, byla jsem zcela bez hlasu. V prvním momentě se vyděsíte, protože nemít hlas není nic příjemného. Jenže, ty dva dny, které jsem si bez hlasu prožila, pro mě byly nakonec mentálně osvěžující. V tichu totiž objevíte to, co jindy nemáte možnost vidět ani cítit.

V tichu zpomalujete

Najednou nemůžete brát telefon, mluvit s klienty ani se svojí rodinou. Protože mlčíte a nevydáte ze sebe ani hlásku. Já jsem zjistila, jak mě ticho přirozeně nutí do zpomalení a vychutnávání si přítomného okamžiku. Celé pondělí jsem polehávala na gauči, slunila se na lavičce a pozorovala lidi kolem sebe. Připadala jsem si sice jako důchodce, ale sama v sobě jsem cítila úplný vnitřní klid, který si obvykle ve dnech plné komunikace nemohu zcela prožít. Ticho nám totiž dává možnost totální zpomalení se a koncentrování na tady a teď. Nevím, jak pro vás, ale pro mě je to skutečně léčebné.

V tichu jste jen sami se sebou

Dva dny ticha jsem využila i k tomu, že jsem se prakticky úplně odpojila od emailů i sociálních sítí. A dovolila si být pouze sama se sebou. Jeden moudrý člověk mi řekl, že problém celého lidstva spočívá v tom, že nedokážeme vydržet pouze sami se sebou. Bez televize, mobilu i druhých lidí. Když nemůžete mluvit, nemáte takovou tendenci jakýmkoliv způsobem komunikovat s okolním světem. Spíše jej pozorujete, ale hlavně jste sami v sobě. Prožíváte svůj vnitřní svět a nasloucháte sobě s intenzitou, která je v mluvících dnech prakticky nemožná. Právě v tichu se vynořují všechna nezpracovaná témata, naše bolístka i vnitřní kritika. Je to skvělý prostor pro to uvědomit si, co všechno nás vlastně trápí nebo brzdí. A když si v tichu naše myšlenky pojmenujeme, můžeme s nimi pracovat.

V tichu poznáváme vztahy s druhými

Včera jsem se jen na chvíli viděla s mým kamarádem, šli jsme se projít na Náplavku. Upozornila jsem jej ve zprávě, že nemluvím, takže bude muset vést monolog nebo se mnou prostě mlčet. Je pravda, že já jsem většinou ten, který hovor vede nějakým směrem a málokdy se mi stává, že je setkání beze slov. Když jsme seděli u řeky a nastalo ono ticho, uvědomila jsem si, jak moc je mi s tímto člověkem dobře. I když nemluvíme, tak stačí spolu být. Někdy za nás mohou mluvit jen naše těla, pohled nebo energie, která mezi námi probíhá. A je moc příjemné zažít, když jste s druhým na stejné vlně, i když nevydáte ani hlásku.

Dnes ráno jsem se vzbudila a hlasivky zase fungují. Nějak ve mně to ticho ale zůstává, je příjemné, klidné a hladivé. Možná si své mlčící dny zavedu sama pro sebe v rámci mé mentální očisty. Protože, právě v tichu jsme v úplném spojení sami se sebou, máme možnost pozorovat všední krásu s hezkým odstupem a také můžeme pocítit, s kým je nám doopravdy dobře. I beze slov.