Láska je jako vzduch. Potřebujeme ji k životu a její přijímání i dávání je vlastně podobné nádechu a výdechu. Zcela samozřejmé, bez vědomého přemýšlení a snahy. Umíme ale, my lidé, žít v lásce a mít ji jako přirozenou součást našeho života? Nebo se naopak snažíme lásku získávat různou (a často nezdravou) formou? Případně ji raději blokujeme, aby nepřišlo další zranění?

Když jsme malými dětmi…

Lidská bytost se lásce nemusí učit. Přirozeně ji cítí vůči svým rodičům i okolí, a to od samotného vzniku existence. Láska je esence, která je v nás hluboce zakořeněna a já osobně si myslím, že je to právě Bůh, který nás tímto citem i schopností ho prožívat, zafixoval. Dítě nemá jediný důvod, proč se vydávání i přijímání lásky, bránit. Bohužel, už v dětství přicházejí první okamžiky, kdy dítě lásku ztrácí, nebo ji dostává za určité podmínky. Rodiče často používají vůči svým dětem takzvanou podmíněnou výchovu, která jednoduše znamená, že dávají dítěti podmínku, za které jej budou milovat a přijímat. Jen když bude klidné, bude se určitým způsobem chovat, bude mít dobré známky…

S mými klienty sleduji, že právě v období dětství (přibližně do 10 let života dítěte) dochází k zásadnímu narušení vnímání lásky. Jsme od okolí učeni, že láska není něco samozřejmého a musíme si ji zasloužit. Nebo dokonce, že je lásky málo a není vůbec určena pro nás. Protože nejsme dost dobří. Naše přirozené dávání i přijímání lásky je tak narušeno, a stáváme se svým způsobem jejími otroky. Opouštíme svoji přirozenost a uzpůsobujeme své chování těm, od kterých by případně láska mohla přijít. Ztrácíme bytí v přítomnosti, protože do svého chování projektujeme více svoji mysl, než srdce.

Láska bolí…

Každý z nás si to někdy prožil. Když nás opustil blízký, byl nám nevěrný protějšek, zradil nás přítel. Momenty, kdy otevřené srdce naplněné láskou dostává rány, a vy nevíte proč. Přichází bolest, pláč a postupem doby otupení. Finálním stavem je uzavření se. Naše mysl nás brání a nechce dovolit srdci, aby se znovu otevřelo. A tak chodíme po světě a dáváme si na druhé tak trochu pozor. Když se seznamujeme, jsme ostražití a raději hrajeme hry. Zapojujeme do svého chování mysl, která může mít vše pod kontrolou. Naše vztahy jsou konečně zkorigované a svým způsobem bezpečné. Jen… chybí jim hloubka. Protože zde není otevřené srdce ani láska, které jsou nositeli hlubokého sdílení, radosti a pocitu, že na světě nejsem zbytečně. A nejsem tady také sám.

Sama jsem prožila dlouholetý partnerský vztah, ve kterém byly naše srdce zavřené. Navenek vypadalo vše hezky, ale nebylo v něm žádné “teplo” i pocit duchovní blízkosti. A také jsem zažila vztah, ve kterém byly naše srdce zcela otevřené. I když trval krátkou chvíli, dal mému životu mnohem více, než ten, který byl uzavřený.

Jak je to tedy správně?

Lidské vztahy se zdají být extrémně složité, protože jsou v nich zakomponované city, kterým často my lidé vlastně nerozumíme. Přitom, ve vztazích to je ve finále poměrně jednoduché. Láska je základní esence, která náš život obdařuje mimořádností, radostí, štěstím a naplněním. Buď je, nebo není. A za její existenci jsme zodpovědní pouze my sami. Je velice jednoduché na lásku zanevřít, zavřít své srdce a svůj život prožít v hořkosti. Je to však cesta, která nás vede do izolace, smutku, letargie a také do nemoci.

Lepší variantou je lásku do svého života pustit. Se vším všudy, tedy i s rizikem, že můžeme znovu prožít zranění. Láska je náš skvělý učitel a díky ní můžeme poznávat sami sebe. I přes zranění, která nám přinesla.

Lékem je tedy bytí v lásce. Dnes, v tento okamžik. S láskou přistupovat k sobě i ke svému okolí. Pokud se bojíte své srdce otevřít vůči opačnému pohlaví, buďte pro začátek v lásce se sebou. S přírodou, dětmi, zvířaty, Bohem. Nedovolte však nikdy, aby se tato základní esence vytratila z vašeho života. A pokud v sobě stále nosíte zranění z minulosti, zkuste je vyléčit. Může vám k tomu pomoci práce s koučem nebo člověkem, který umí pracovat s vaší psychikou. Věřte mi, že všechna zranění je možné vyléčit, jen jim dovolte, aby z vašeho života odešly.