V minulém týdnu jsem ukončovala poměrně zásadní etapu života a věděla jsem, že jednoho dne tento finální konec přijde. Připravovala jsem se na něj delší dobu a cítila, že právě tahle změna, konec, nesmazatelně změní můj budoucí život. Sama jsem změnu iniciovala, protože si ji má duše žádala. Věděla jsem, že musím skočit, i když nevím, co mě vlastně čeká. A i když jsem se na onen konec připravovala v mé hlavě, v srdci jsem se na něj připravit nedokázala.

A tak jsem druhou část minulého týdne prožila v pláči. Ve své největší hloubce jsem cítila obrovský zármutek, který pohlcoval celou moji podstatu. A já jsem tento obrovský zármutek přijala jako něco, co do mého života patří. Nesnažila jsem se s ním bojovat, v lásce jej přijala a dovolila si jej v plnosti prožít. Zcela jsem si byla vědoma toho, že bolest ke konci patří a právě díky koncům můžeme vytvořit prostor pro nové, které je pro nás tam nahoře připraveno.

V minulém týdnu jsem léčila své smutky nejen z ukončení této etapy, ale (pro mě překvapivě) má bolest sahala mnohem dále. Do daleké minulosti, mého dětství, možná do minulých životů. Brečela jsem v autě, na ulici, před svými blízkými, v noci, ve sprše, před zrcadlem… Mám pocit, že má duše jen čekala na okamžik, kdy bude moci pustit vše bolestné, které ji zbytečně tížilo.

Na základě mého prožitku jsem si uvědomila jednu zásadní věc, kterou bych s vámi chtěla sdílet. V minulém týdnu jsem si v plnosti dovolila něco, čeho jsem se celý život podvědomě bála. I když už umím s emocemi pracovat, nikdy jsem si nedovolila prožít zármutek tak plně, jako v minulém týdnu. Poprvé v životě jsem sama sobě dovolila zcela sundat moji usměvavou, silnou a vytrvalou masku, kterou jsem si během života vybudovala.

Byla jsem sama se svým zármutkem a nesnažila jsem se jej nějak potlačit nebo utlumit. Ve společnosti jsem se neusmívala, nebyla pro všechny nabitá energií a když jsem zůstala s mými blízkými, mlčela jsem a byla sama v sobě. Jedna moje kamarádka tomu říká “dobrovolné zhroucení se” a já jí tento název zcela kvituji 🙂

Uvědomila jsem si, jaké masky si my lidé často nasazujeme jen proto, abychom byli od ostatních přijatí. Abychom nezklamali jejich očekávání, neztratili jejich lásku nebo nemuseli vysvětlovat, že nám prostě není dobře. Ale, proč tohle všechno děláme? A není největším vyjádřením lásky k sobě právě moment, kdy si dovolíme nebýt jen skvělí, usměvaví a pozitivní? Není právě tohle skutečná opravdovost a upřímnost k nám samotným i k našemu okolí?

Nechci žít svůj život v neupřímnosti a nepravdě. Chci si za každé situace dovolit být taková, jaká právě jsem. I když to znamená, že mám uplakané oči, červený nos a rozmazanou řasenku.

Je to obrovská úleva nemít žádnou masku. A milovat se taková, jaká jsem. I v temnotě, která občas do našeho života i srdce přichází. Je to v naprostém pořádku. Protože když si dovolíme být k sobě i okolí pravdiví, žijeme v lásce k sobě. A to je jediné, co je v našem životě důležité. Protože právě sebeláska nás léčí, je všudypřítomná, objímající, poskytující bezpečí.

Nebojte se tedy svoji masku sundat a žít v pravdě. Projevujte hluboké emoce, ať jsou pozitivní nebo i negativní. Přestaňte hrát vůči ostatním hry a neculte se v době, kdy vám není dobře. Když žijete v pravdě, vyjadřujete tím sobě tu nejcennější službu. Milujete sami sebe bez podmínky.

Vaše

Lenka

P.S. Zármutek odešel a objevilo se slunce. Jak na obloze, tak v mém srdci. A při psaní tohoto článku se usmívám. Cítím to teplo, které mě obklopuje a vím, že mě čeká spoustu nového a krásného. Děkuju, že čtete mé články a mohu vás inspirovat svými myšlenkami.